Camus, Albert (1913-1960) Francouzsko -alžírský spisovatel a politický myslitel.
Pocházel z dělnické rodiny V Alžíru, kde žil, vystudoval lyceum. Jeho filosofickým vzorem se stal Jean Grenier, představitel EXISTENCIALISMU, který se tou dobou dostával ve Francii do módy. Camus, jemuž tuberkulosa zabránila následovat Greniera v akademické dráze, se přiklonil k literární tvorbě a brzy si vysloužil pověst "filosofického romanopisce". Fikcí i jinými formami imaginativní literatury rozvinul formu existencialismu, jež zavrhovala puritánské prvky, výrazné u teoretikÚ jako Kierkegaard, HEIDEGGER a SARTRE; svůj existencialismus spojil spíše s hedonistickýrni elementy odvozenými z helénského pohanství. Spolu s ústřední doktrinou I'absurdité, či iracionalitou vesmíru bez Boha a jakéhokoli absolutního mravního zákona, upřednostňoval jižní či středomořské ideály tepla a štěstí před chladnými, mrtvolnými ideologiemi severu.
Camusova charakteristická forma existencialistické etiky dala vzniknout zvláštní formě existencialistické politiky. V jednom ze svých raných esejÚ vyčítá svému německému příteli, že od oprávněného přesvědčení o iracionalitě vesmíru postoupil k podpoře zjevně iracionální politiky Hitlera (Dopis německému příteli [Lettre a un arni allemand], 1943) Argumentuje zde, že na iracionalitu vesmíru je lépe odpovídat vytvářením lidského řádu ve formě spravedlnosti. Protože existencialistickým kriteriem mravní autenticity je čin, nikoli slova, stvrdil Camus své argumenty nejprve svou novinářskou angažovaností v Alžíru a po porážce Francie v roce 1940 účastí v hnutí odporu.
CamusÚv román Cizinec (L'Étranger, 1942), který vyšel v době okupace, se setkal s vřelým přijetím Sartra, takže po osvobození Paříže byl jeho autor uvítán zároveň jako vynikající spisovatel i jako hrdina odboje.
Camus se však sám brzy distancovalod "severních" existencialistÚ, kteří se - přes obrovskou teoretickou propast dělící existencialismus od marxismu - postupně stávali pro-sovětskými a pro-marxistickými. Camus obvinil Sartra, MERLEAU-PONTYHO, Simone de Beauvoirovou a jejich intelektuální okruh z kapitulace před emocionálním apelem k násilí a z ideologického extrémismu. Proti jejich argumentům stavěl výzvu k "středomořské" moudrosti, umírněnosti (Za mesure) a trpělivosti. V eseji Mýtus o Sisyf'ovi (Le Mythe de Sisyphe, 1942) zobrazil svého hrdinu Sisyfa, který koná totéž znovu a znovu, a přesto zakouší štěstí.
CamusÚv nejpodstatnější přínos k politické teorii představuje Rebel (L'Homme révolté, 1951), v němž vyslovil přesvědčení, že skutečným rebelem není revolucionář, tedy člověk, který chce zničit stávající řád a ohlašovat nový svět, ale ten, kdo klade odpor nespravedlnosti přiměřenými prostředky, aby se podmínky pro žijící lidi staly lepšími. Kniha je obhajobou "postupného sociálního inženýrství" či liberální sociální demokracie v podobě, jaká je - nutno říci - zdomácnělá spíše ve Velké Británii a Skandinávii než ve "středo mořských" zemích.
V roce 1960, kdy ve věku 46 let zemřel, byl Camus zcela zavržen levým pařížským establishmentem, a to nejen pro svÚj antikomunismus, ale i proto, že jako francouzský Alžířan odmítl podpořit Alžírskou osvobozeneckou frontu. V obhajobě rasového smíření v Alžírsku Camus pokračoval dlouho poté, co extrémismus znemožnil jakoukoli reálnou naději na úspěch takové politiky. Zároveň se odcizil pravici, neboť vystoupil z výboru UNESCO na protest proti přijetí Frankova Španělska. Camusova doba byla k jeho výzvě k la mesure neobyčejně hluchá. MC

odkazy
Camus, A.: Romány a povídky, přel. M. Želina, M. Tomášková a J. Pospíšil. Praha: Odeon, 1969.
_: L' Homme révolté. Paříž: Gallimard, 1965.
literatura
Cruikshank, J.: Albert Camus and the Litemture 01" Revolt. Londýn: Oxford University Press, 1959.
Thody, P.: Albert Camus 1913-1960. Londýn: Hamish HamiJton, 1961.